Články v tisku

 

Malíř Jaroslav Josífko – Vlastivědné listy 1/2012

Je až neuvěřitelné, jak neobyčejně rychle se podařilo po druhé světové válce obnovit opavské kulturní instituce: v provizorně opravené divadelní budově inscenovat česká divadelní představení, v nouzových podmínkách připravit výstavy Zemského muzea, navázat na intelektuální tradice někdejšího centra českého Slezska vědeckými aktivitami nově zřízeného Slezského studijního ústavu a studijní knihovny, povstalé náhradou za zničenou knihovnu Gymnazijního muzea, resuscitovat Matici opavskou nebo založit Společnost Petra Bezruče. Ve spektru institucí, které měly mít širší dosah než jen lokální, nelze opomenout Sdružení umělců slezských v Opavě, ustavené 10. února 1946. Vyjadřuje to podstatné: ochotu tvořit, maloval, psát a přemýšlet o budoucnosti, přičemž hrůzné kulisy zdecimovaného města a celé slezské země tomuto mladistvému a snad až příliš romantickému odhodlání k umělecké tvorbě dávaly pevné kontury a konkrétní smysl.

Kupodivu právě ona válkou tak těžce poznamenaná Opava přilákala řadu tvůrčích osobností, a jak už to bývá u zakladatelských generací, jsou tyto buďto vyzvedávány s naprostou samozřejmostí, nebo se na ně zapomene; jejich práce, tvorba, uskutečňovaná tváří v tvář obtížím doby, se zdá být z odstupu let a desetiletí až příliš samozřejmá. Malíř Jaroslav Josífko (1912-1983), jeden z členů Sdružení umělců slezských od počátku existence spolku až do jeho nedobrovolného konce na prahu sedmdesátých let, k nim patří také. Naposledy byl připomenut výstavou v roce 1992, tedy před dvaceti lety v Městském domě kultury Petra Bezruče v Opavě. A nyní, u příležitosti jubilea sta let od jeho narození, jež připadá na letošní 21. únor, zasluhuje připomenutí znovu coby člen zakladatelské generace opavské umělecké kultury po druhé světové válce.

Jaroslav Josífko, rodák z Bílé Třemešné v okrese Trutnov, odešel po maturitě (1931) do Prahy studovat výtvarnou výchovu a deskriptivní geometrii na České vysoké učení technické. Poznal zde význačné učitele — Cyrila Boudu a Oldřicha Blažíčka — krajináře, programově sledující antimodernistický směr výtvarného projevu, postihující krajinu v harmonickém sepětí prvotního okouzlení přírodou a ušlechtilé stylizace na plátně či papíře. Léta 1936, kdy po absolutoriu přišel na reálku v Písku, a 1945, kdy od září toho roku začal vyučovat na opavském gymnáziu, představují nejen přípravnou etapu další tvorby. Naopak, díla těchto let vyznačuje již zralost a vysoká kultura malířského přednesu, odpovídající dobové konvenci hnětení vysokých olejových past a scelujícímu efektu zkaleného barevného valéru. Maloval krajiny a portréty; kreslil; ve vazbě na keramickou školu v Bechyni se pokoušel uplatnit v oboru malby na keramice. Členství ve Sdružení jihočeských výtvarníků i setkávání s pražským malířem Vincencem Benešem jej hodnotově orientovaly a přinesly výsledky, jež představil na samostatných výstavách: v roce 1939 v rodné Bílé Třemešné a roku 1943 v Písku.

Druhé důležité tvůrčí období představuje přibližně desetiletí středoškolské profesory v Opavě, zakončené v roce 1954 odchodem na nově založenou Vyšší pedagogickou školu. S ní byl spjat až do roku 1971, tedy poté, co byla přesunuta do Ostravy a stal se z ní Pedagogický institut, resp. roku 1964 samostatná Pedagogická fakulta. Poválečné desetiletí je v Josífkově umělecké biografii klíčové už proto, že jej integrovalo do výtvarnických organizací, jež se ve Slezsku a na Ostravsku ustavily. Nacházíme jej v řadách Moravskoslezského sdružení výtvarných umělců v Ostravě, s nímž vystavoval kupříkladu v závodním klubu drátoven v Bohumíně. Z této akce je zřejmý sociální program ostravského spolku: umělecká tvorba je integrální součástí života lidí a náleží i civilnímu prostředí. A navíc, obráželo se v tom přesvědčení meziválečné levicové avantgardy, že umění zítřka přestane být svátkem a stane se každodenní samozřejmostí. Současně vystupoval coby člen Sdružení umělců slezských. Opavský spolek disponoval solidním zázemím v Domě umění, což byl objekt na Olomoucké ulici č. 48 v exponované poloze na rohu ulic Husovy a Olomoucké, obnovený architektem Slováčkem pro kulturní účely. A zde proběhly v letech 1946-1950 umělecké výstavy, jimiž se Jaroslav Josífko představil opavské veřejnosti. Budiž zdůrazněno, že Sdružení umělců slezských a Moravskoslezské sdružení výtvarných umělců byly partnerské organizace; rivalita se zde vynořila až později, po násilné likvidaci opavského spolu vinou poúnorové centralizace výtvarnických aktivit.

Jak vidno, klíčový význam v umělcově biografii hrají města Opava s Ostravou. K nim se druží další místa a města, bez nichž by umělcův portrét nebyl zdaleka úpiný. Je to Slovensko, které objevil ve třicátých letech a kam se vracel i mnohem později. V červenci 1950 prvně vystavoval na zámku Hradci u Opavy a tomuto uhrančivému místu zůstal jako mnozí další věrný po zbytek svých dní. Emanuel Křenek jej zachytil v černobílé fotografii malujícího v plenéru na louce pod zámkem. Malíř v plenéru — a jeho model: téma, jež v českém prostředí kontinuálně trvá od Julia Mařáka a jeho žáků k modernistům přelomu století až třeba po malíře Valašska první třetiny 20. století; tradice, která končí možná právě Josífkovou generací. Snímek nám poskytuje sdělení zdánlivě všední, z dnešního pohledu ale nesamozřejmé: malíř je uchvácen věcmi, často banálními, a malířství a oslava pestrosti, zajímavosti, nevšednosti a čarovnosti obyčejného vezdejšího světa. Malířství je obhajobou nároku malíře na postižení viditelného světa a současně jeho oslavou. Plocha papíru či plátna není laboratoří k tvůrčím experimentům, jak tomu bylo u představitelů avantgardy; je mediem vyjadřujícím vztah k viditelnému světu: u Josífka jsou to pole, lesy i mořský příboj, je to slunce, léto a bohatá vegetace, kupovitá oblaka.

Senzuální vloha krajinářům jistě náleží — ale Josífko má rád matematiku a zejména deskriptivní geometrii! Racionální vloha se potkává se senzuální vlohou docela přirozeně a zákonitě ovlivňuje část jeho tvorby. Když se v šedesátých letech intenzívně věnoval geometrii, malířství se ocitlo poněkud ve stínu vědecké činnosti. Děje se tak v době, kdy česká výtvarná scéna překonává kód realistické malby a do širokého řečiště moderních výtvarných prostředků se stále více dostává geometrie. Snad podpořen těmito trendy, Jaroslav Josífko kreslil a maloval s větším důrazem na sumární postižení tvarů, směřoval k plošnosti a až dekorativnímu geometrismu. Teprve později se vracel k senzuálnímu vyznění maleb mladších let a současně se už nechtěl vzdát práva na architektonické postižení krajinného prostoru a tvaru v něm. Napětí mezi senzuální a racionální složkou v letech sedmdesátých a na počátku let osmdesátých překonává neobvyklým způsobem stylizace: konturováním rumělkou, pomocí níž vytváří abstraktní osnovu stylizace předmětného světa. V té době opět více vystavuje, a to nejen v Opavě, ale i ve Vítkově, Kravařích, na Hradci a ve venkovských obcích. Jeho obrazy se dostávají do soukromých rukou; okruh jejich majitelů se rozšiřuje a Jaroslav Josífko se dostává do širšího povědomí.

V Josífkově tvorbě jsou zvlášť důležité obrazy Opavy, města, které ještě organicky splývá s krajinou a dosud z ní není vyděleno betonovou hradbou sídlišť. Kdyby někdy byla uspořádána výstava malířských či kresebných pohledů na Opavu počínaje Willenbergovou vedutou z počátku 17. století přes Wernerovy barokní pohledy na město, Bielovy či Fritschovy kresby opavského panoramatu z první třetiny 19. století a Zdrazilovy veduty secesní z doby kolem roku 1900, ukázalo by se, jak Jaroslav Josífko souvisí s touto vizuální tradicí, tradicí výtvarné kultury daného místa a daného regionu, jak ji v třetí třetině 20. století vzdor odlišným metám soudobého malířství dokázal zmnožit o nový úhel pohledu a koneckonců jak touto tvorbou dokázal napinit program, který si před mnoha lety dalo do vínku Sdružení umělců slezských, jehož se stal po druhé světové válce členem.

 

Pavel Šopák  Slezská univerzita

Vlastivědné listy 1/2012